Z firemního benefitu, k němuž měli často přístup jen „vyvolení“, a to ještě v omezené míře, se přes noc stala nezbytnost. Intenzivní a dlouhodobější práci z domova si letos na jaře vyzkoušely stovky tisíc zaměstnanců i živnostníků. Někomu vnesla do života větší harmonii, více času na rodinu a koníčky, druhému stres a neefektivitu.

 

Současná zdravotnická krize změnila naše životy a myšlení hned v několika oblastech. Tou možná nejvýraznější z nich je přístup k práci. Najednou jsme zjistili, že ačkoliv jsme všichni doma, některé firmy mohou nerušeně fungovat a vydělávat dál. Že není nutné hnát se každý den do kanceláře za cenu dlouhého dojíždění a nesnesitelně husté městské dopravy. Ale také že práce z domova může přinášet sociální deprivaci, špatnou náladu a neschopnost se soustředit.

Jak náhlý přechod na práci z domova vnímali lidé v různých povoláních a životních situacích? Zeptali jsme se na to studentky vysoké školy, školní psycholožky, otce tří dětí i zaměstnankyně nadnárodní korporace, která se do kanceláře hned tak zase nepodívá.

 

Jeden rok „prázdnin“

Alžběta pracuje v nadnárodní technologické korporaci a díky tomu, že její kolegové sedí často v různých zemích a musí se sladit a spolupracovat na dálku, nebylo pro ni uzavření kanceláře v březnu takovým šokem. Tou dobou však nemohla tušit, že se situace nezmění ještě minimálně do konce roku. Z dočasnosti se tak stal nový standard, kterému bylo potřeba se přizpůsobit. „Můj zaměstnavatel u mě extrémně stoupl v ceně tím, že mi během pandemie umožnil pracovat z domova. Nikdo pořád neví, jak se situace bude vyvíjet, a tak se člověk cítí doma více v bezpečí,“ pochvaluje si Alžběta, i když uznává, že kontakt s kolegy jí samozřejmě chybí.

Práce z domova jí každopádně přinesla jeden nečekaný benefit. Najednou byla schopná udělat větší množství práce za kratší dobu. Uvědomila si totiž, že v kanceláři ji neustále něco rušilo. „Hodně času trávím psaním textů, na které se opravdu musím soustředit, a doma mi to jde rozhodně líp než v naší kanceláři typu open space, kde je neustálý hluk, mnoho vizuálních podnětů a celkově je to prostě náročnější,“ uvažuje nahlas. Možnost (nebo spíše povinnost) pracovat z domova tak po šesti měsících strávených doma vnímá stále spíše pozitivně, prý ji baví i s ohledem na rodinné povinnosti, kdy musí ke všemu stíhat ještě péči o šestiletého syna.

O tom, zda se jedná o udržitelný model i do budoucna, má ale vážné pochybnosti. „Určitě tím přicházíme o informace a nápady, které by se jinak vyměnily na chodbách a při letmých setkáních, to vnímám jako minus. Také je potřeba říci, že teď stavíme na vztazích, které jsme si vybudovali dříve na různých konferencích a týmových setkáních. V elektronické komunikaci nejde přenést tolik emocí a neverbální komunikace jako v přímém kontaktu. Myslím, že v dlouhodobém horizontu může začít docházet k nedorozuměním a ztrátám v překladu,“ obává se Alžběta.

 

Jak každý den udělat pořádný kus práce? Dozvíte se v našem článku.

 

Děti, tatínek musí pracovat

Zatímco pro jednoho je možnost být doma vítanou změnou a vylepšením rovnováhy mezi prací a osobním životem, pro druhého je to přesně naopak. Manažer a otec tří dětí Michal by si podle svých slov tuto zkušenost zopakovat nechtěl. Doba dvou a půl měsíců strávených doma pro něj byla dlouhá a psychicky náročná. Svazoval ho strach o své blízké, rozčilovala neefektivní komunikace se školou, kterou dvě z jeho dětí navštěvují. A jak sám říká, raději se se svým týmem potkává v kanceláři, protože tam dochází k lepší výměně názorů, nápadů a informací. „Jediné, z čeho jsem měl radost, bylo, že jsme to období společně zvládli jako tým – dokázali jsme realizovat a připravovat zakázky tak, že naši klienti prakticky nic nepoznali,“ říká Michal.

Jako na otce velké rodiny na něj však doléhal tlak nejen z pracovních kruhů. Vysvětlit dětem, které se doma už týdny nudí, že nemají tatínka při práci rušit, je totiž přímo nadlidský úkol. Musel se tak intuitivně naučit střídat čas na práci a rodinné záležitosti. „Pravidla jsme žádná neměli, nastavovalo by se to špatně: ‚Děti, jakmile tatínek kouká do počítače, nesmíte ho rušit?‘ To by asi nešlo. I když vlastně jedno nepsané pravidlo u nás platilo: Jakmile všichni můžeme a práce to dovolí, jde se ven,“ říká Michal.

Pokud by se měla situace z letošního jara opakovat, snažil by se v první řadě zařídit si v bytě nějaké „kancelářské“ místo, kde by mohl pohodlně sedět. Jako mnoho z nás se totiž s vědomím dočasnosti situace smířil s prací z gauče, postele a od jídelního stolu, což vedlo k bolestem zad a krční páteře. Brzy také přišel na to, jak důležité je hlídat si doma čas trávený u obrazovky. „Řešit práci i oddych u monitoru, ať už počítače, tabletu, nebo TV, bylo chybou, která mi přivodila hodně bolehlavů,“ vzpomíná Michal.

 

Potřebujete se zbavit bolestí zad a krční páteře? Poradíme vám, jak na to.

 

Státnice z dětského pokoje

To vysokoškolské studentce Ivaně nic jiného nezbývalo. Kromě svého studia, které se přeneslo do online prostředí, musela řešit ještě pracovní stáž, a tak u počítače někdy trávila dlouhé hodiny. Na možnost studovat z domova si ale rozhodně nestěžuje, spíše naopak. „Já to mám do školy daleko, a tak jsem díky tomu ušetřila spoustu času. Normálně totiž denně strávím dojížděním zhruba tři hodiny. Navíc jsem se mohla ráno déle vyspat, a tak mi to i lépe myslelo,“ vrací se Ivana ke své zkušenosti.

Dlouhé přednášky, které si do té doby musela ve škole „vysedět“, najednou mohla absolvovat ze svého pokoje. Díky tomu si zvládla během lekcí například i uvařit oběd. „Skoro každý, s kým jsem se o novém systému výuky bavila, si to pochvaloval. Najednou se to dalo všechno lépe stíhat,“ říká Ivana. Výhodou podle ní byla i možnost se k přednáškám díky záznamům zpětně vracet.

Sama o sobě říká, že není příliš společenský člověk, a tak jí kontakt se spolužáky ani moc nechyběl. Naopak si užívala domácí pohodu. „Snažila jsem se hlavně chodit hodně na procházky, užívala jsem si, že jsem mohla trávit čas venku. Pomáhaly mi také malé denní rituály. Ráno jsem například zkontrolovala pracovní mail, pak jsem se šla teprve nasnídat. Jsou to malé věci, ale pomáhají mi se v tom dni nějak ukotvit,“ říká Ivana. Systém domácí výuky měl navíc u Ivany i pozitivní vyústění. Online státnicemi prošla bez problémů a získala titul Bc. „Myslím, že absolvovat státnice z domu není vůbec špatné. Domácí prostředí mi pomohlo lépe zvládnout stres,“ vzpomíná Ivana na svůj den D.

 

Zajímá vás, jak si udržet duševní hygienu při práci z domova? Přečtěte si náš článek zde.

 

Děti potřebují chodit do školy

Zcela jinak celou situaci kolem vzdálené výuky vnímá středoškolská učitelka a školní psycholožka Kateřina, kterou reorganizace výuky zastihla hned v jejím prvním roce po nástupu do zaměstnání. Místo setkávání se se studenty tváří v tvář, která jsou pro školní psycholožku klíčová, musela svá „sezení“ přesunout do virtuálního světa. A stejně tak i výuku společenských věd.

„Byla to pro mě nepříjemná zkušenost. Najednou jsem musela trávit hodiny u počítače. Chápu, že u některých zaměstnání je to normální, ale právě proto jsem si vybrala práci, která je různorodá, v terénu a vyžaduje kontakt s lidmi,“ popisuje Kateřina. Videohovory a elektronická komunikace ve školní praxi podle ní přímý kontakt nikdy nemohou nahradit. Uvědomila si také, že jí chybí každodenní pohyb, kterého má jako učitelka překvapivě hodně, málokdy totiž při práci dlouho sedí. „Snažila jsem se cvičit jógu, koupila jsem si taky kolo a začala vyjíždět do přírody. Musela jsem prostě udělat něco, abych se z toho sezení doma nezbláznila,“ vzpomíná Kateřina.

Hýbat se a cvičit. To byla také jedna z věcí, kterou svým studentům během karantény doporučovala. Pomáhala jim i s tím, jak pomocí různých technik zvládat úzkosti, které nouzový stav přinášel. „Z pohledu školního psychologa musím říct, že řadě dětí se díky uzavření škol bohužel spíš ulevilo. Zvláště těm, které se ve třídě setkávají se šikanou nebo jim výuka způsobuje stres. Zároveň ale také víme, že vzrostl počet případů domácího násilí, zhoršovaly se problémy v rodinách. Snažila jsem se pomáhat, jak to šlo, ale když se s dětmi nemůžete potkávat naživo, je to mnohem složitější,“ říká mladá učitelka, která si rozhodně nepřeje, aby se školy znovu zavíraly.

„Většina mých studentů se ke konci do školy už vyloženě těšila. Pět měsíců prázdnin je prostě příliš dlouho, nudili se, těšili se, až uvidí všechny své kamarády. V tomto věku je sociální kontakt obzvláště důležitý,“ vysvětluje. I pro ni byla online výuka velmi vyčerpávající, a to i když se snažila udělat ji co nejvíce interaktivní a zajímavou. S klasickými školními hodinami se to však nedalo srovnat. „Mnoho lidí si myslí, že pro pedagogy představovala karanténa neplánované prázdniny, ale tak to není. Přizpůsobit se úplně novým podmínkám bylo psychicky náročné. Myslím, že mluvím za všechny mé kolegy, když řeknu, že jsme dělali, co se dalo,“ uzavírá Kateřina.

 

Chcete se naučit zvládat stres pomocí jednoduchých pětiminutových cvičení? Čtěte náš článek.