Nikdy jsem nebyl nijak zimomřivý, v mládí jsem se dokonce díky sportu i poměrně otužoval. Přeci jen vyběhnout v krátkém tričku a trenýrkách a odehrát devadesát minut fotbalového utkání v listopadové plískanici, to už chce nějakou odolnost. Ale jak to bývá, s postupem času tělo i mysl poleví a nejlepším způsobem, jak se uvolnit a zahřát, se stává horká koupel.

 

Poté co jsem začal, jak se říká, „ojíždět čtvrté gumy“, jsem musel konstatovat, že moje fyzička a imunita začínají poněkud slábnout. Na téma otužování mě tak vlastně přivedly dvě potřeby. Za prvé se s příchodem dětí hodí každý extra stupínek odolnosti proti rýmičkám, které ratolesti s nemilosrdnou pravidelností nosí ze školky a školy domů. Za druhé musím s postupujícím věkem už zkoušet leccos, abych si udržel alespoň základní sportovní výkonnost a nebyl pro smích kamarádům z amatérské hokejové ligy.

 

Když jsem myšlenku o otužování před rokem pojal za svou, udělal jsem si drobný průzkum, jak na to. Tak nějak intuitivně jsem si řekl, že by bylo dobré se studenou vodou začít v létě, kdy je organismus prohřátý. Než jsem se rozhoupal, byl spíš konec září a tato výhoda se lehce vytratila.

 

Další dílčí průzkum ukázal, že není nutné používat jen studenou vodu. Internet tvrdil, že k otužování lze využít i teplotu vzduchu. A tak jsem začal víc větrat. Pravda, ve vztahu s manželkou to moc nepomohlo. Je totiž z dlouhého rodu zmrzlých zmrzlin, které si i v létě nandávají teplé svetry a vlněné ponožky v marné snaze přilákat trochu tepla nad zápěstí a pod kotníky. Děti na druhou stranu chladnější vzduch instinktivně přivítaly a následující zimu absolvovaly bez rýmy. Začal jsem cvičit venku místo uvnitř, přetopenou tělocvičnu jsem kvůli karanténám vyměnil za podzimní podlahu na balkonu.

 

Ale zpátky k otužování. Studená voda byla osvěžující – začínal jsem se sprchou, většinou po prohřátí těla vodou teplou. Někdy jsem se rozležel v horké vaně a potom se dlouho chladil sprchou. Byl to pocit trochu jako v sauně, krásně se mi upravoval tlak a pak přicházelo sladké uvolnění a úsměv na rtech.

 

Říká se, že průměrně trvá 21 dní, než se nové chování stane stereotypem. Pro mě to bylo snad po 14 dnech, kdy mi bodavé jehličky ledové vody začaly připadat příjemné a docela jsem se na ně i těšil. Doba studené sprchy se prodlužovala, teplé bylo méně a méně. Pak jsem si začal připravovat studené vany. Po okraj natočit ledovou vodu. Stoupnout si do ní. Kleknout. Sednout. Zatnout zuby a lehnout. A vydržet. To už byl trochu jiný šálek kávy. Zima extrémnější, bodavější, svíravější. Poprvé jsem drkotal zuby a proklínal se. Potřetí už to bylo celkem snesitelné.

 

Po měsíci jsem začínal cítit první změny. Za prvé jsem po ranní studené sprše sršel energií. Za druhé jsem necítil venku příliš chlad, začal se méně oblékat a na kratší časové úseky vyrážel bez ohledu na počasí v kraťasech. Snad nejlepší vliv na mě měla studená voda navečer. Po sprše jsem se krásně uvolnil, dobře se mi usínalo. Již jsem nemusel „dotunit“ večerní přípravu dvěma deci červeného, abych okamžitě zabral. Projevy mého dědičného syndromu neklidných nohou skoro zcela zmizely. První zimu jsem si do zledovatělé přehrady ještě netroufl. Byl jsem se podívat, sáhl si na vodu a úplně se na to necítil.

 

Nejtěžší pokračovat bylo ve dvou případech. Nejprve jsem měl zaseklá záda, klasický hexenšus. Zkoušel jsem to překonat a zlomit, pokračoval jsem v chladných lázních, a to nebylo dobře. Tahle patálie zkrátka vyžaduje, abyste tělu dali suché teplo a klid. Po čtrnácti dnech přestávky jsem měl pocit, že začínám skoro od nuly. V druhém případě šlo o drobné nachlazení a já to risknul zase. Nepolevil jsem. A kupodivu to dopadlo dobře. Začínající rýmu jsem překonal, na kašel v podstatě nedošlo.

 

V tomto roce si udržuji pravidelnost, studená voda každý den, někdy dvakrát. Hodně se těším na Hostivařskou přehradu, kam se chystám o Vánocích zkusit první skutečně studený ponor. Vyvedu manželku a ratolesti, aby se s úžasem pokochaly pohledem na mé otužilé tělo ponořené v ledové vodě. No, vlastně myslím, že si to radši jednou předtím vyzkouším nanečisto s nějakým nezaujatým sekundantem. Ale v den D nesmím zaváhat. Držte mi palce! Snad se mi podaří udržet s kolegy otužilci nutné rozestupy. Sportu zdar, otužování zvláště!

 

Martin pochází z Prahy, je bývalý profesionální sportovec, má dvě děti v předškolním a školním věku. Rád se věnuje cestování, rodině a kvalitní četbě. Kromě otužování v přehradě se těší, až se opět uvidí s přáteli při videohovoru nebo, bude-li to možné, osobně na hokejovém hřišti.